| Záhlaví |
Tajovský, Bohumil Vít, 1912-1999 |
| Církevní jméno |
Gregor, Bohumil, 1912-1999 |
| Odkaz. forma |
Tajovský, Vít, 1912-1999 |
| Narození |
3. března 1912, Klanečná (Havlíčkův Brod) (okr. Havlíčkův Brod) |
| Úmrtí |
11. prosince 1999, Želiv (okr. Pelhřimov) |
| Místo působení |
Želiv (okr. Pelhřimov) - Želivský klášter (1938-1948) |
|
|
| Biografická pozn. |
Narozen 3. 3. 1912 v Klanečné u Havlíčkova Brodu, zemřel 11. 12. 1999 v Želivi. Katolický kněz, opat, člen řádu premonstrátů,
autor publikací z oblasti náboženské literatury, memoárů a literární kritiky.
|
| Źivotopis |
Pocházel z rodiny nezámožného krejčího a domkáře. Do školy chodil do obce Poděbaby, v letech 1923-1931 studoval gymnázium
v Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod). Maturoval v roce 1931 a rozhodoval se mezi studiem botaniky a teologie. Rozhodl se
pro teologickou fakultu a nastoupil do kněžského semináře v Hradci Králové. Při studiích bohosloví (1931-1937) se v roce 1934
stal členem řádu premonstrátů a v červnu 1937 byl vysvěcen na kněze. Po vysvěcení pracoval jako zahradník a knihovník Želivského
kláštera. Když v knihovně nastoupil, chyběl v ní úplný katalog a navíc byly knihy pomíchány z doby, kdy v roce 1907 v opatství
hořelo, hrozilo i zničení knihovny a knihy byly narychlo přemístěny. Obnovil v knihovně pořádek a začal ji rekatalogizovat.
Navázal při tom na původní neúplný vázaný katalog želivského knihovníka a archiváře Viktora Bezděky a začal katalogizovat
moderním způsobem na knižní lístky podle oborů. Od akademického malíře Jůzla z Brodu si nechal udělat štítky a zavedl nové
číslování. Kvůli práci v knihovně absolvoval také knihovnický kurz v Praze. Později studoval i archivnictví na pražské filozofické
fakultě, ale z politických důvodů ji nedokončil. Rekatalogizaci želivské knihovny nestihl dokončit, protože po r. 1950 bylo
rozhodnuto, že v želivském klášteře vznikne internační tábor pro nepohodlné kněze, a z kláštera se muselo všechno, co připomínalo
jeho původní účel, vystěhovat. Většina knih byla zničena v nedaleké papírně, některé se podařilo zachránit správci kláštera,
který na ničení cenných knih upozornil pracovníky Národního muzea.
|
|
Těm se podařilo zachránit některé inkunábule a několik starých rukopisů, které byly umístěny do Památníku národního písemnictví
do Prahy, odkud je po revoluci v r. 1989 klášter získal zpět. Část sbírek se zachovala také v různých muzeích po celé republice.
Smutný osud knihovny naštěstí nepotkal želivský archiv, který byl včas odvezen a v současné době je uložen v Třeboni a jeho
hospodářská část v Červené Řečici. Původním záměrem Tajovského bylo pokračovat ve studiu teologickým licenciátem, navštívit
kláštery v zahraničí a zdokonalit si francouzštinu, ten však přerušila válka. Po složení pedagogických zkoušek vyučoval v
letech 1942-1948 na gymnáziu v Humpolci latinu, filozofii, dějepis a náboženství, mezi jeho žáky patřil i Jan Zábrana. Po
celou válku byl zároveň ve volném čase angažován jako režisér ochotnického divadla pod záštitou Orla, neboť jeho snahou bylo
vytvořit z kláštera otevřené místo. V lednu 1948 byl zvolen nejmladším opatem Želivského kláštera, ale hned v únoru 1948 byl
humpoleckým akčním výborem veřejně označen za nepřítele lidu a byl mu zakázán vstup do gymnázia. 30.ledna 1950 byl zatčen
v souvislosti s událostmi v Čihošti (tzv. čihošťský zázrak a uvěznění kněze Josefa Toufara) a krátce na to odsouzen ve vykonstruovaném
procesu na dvacet let žaláře. Byl vězněn na Pankráci, v Mírově, ve Valdicích a v Leopoldově. V žaláři strávil celkem 11 a
půl roku, v roce 1960 byl propuštěn na amnestii. Po propuštění žil v Havlíčkově Brodě, celých 21 let byl neustále sledován
státní bezpečností.
|
|
Nesměl vykonávat kněžské povolání ani žádnou veřejnou funkci, až do penze musel pracovat jen jako lesní dělník, topič, archivář.
V roce 1968 získal krátce státní souhlas a mohl působit jako pomocný duchovní v Želivi. Stal se předsedou Konference vyšších
řeholních představených a okresním předsedou K231, a proto opět oficiálně přišel možnost o duchovní služby. V roce 1971 odešel
do invalidního důchodu. Po listopadu 1989 se stal okresním předsedou Konfederace politických vězňů v Havlíčkově Brodě a krátce
znovu i předsedou Konference vyšších řeholních představených. Roku 1993 se s řádovou komunitou vrací do Želivského kláštera
a začal rekonstruovat zanedbané prostory. Téhož roku mu byl udělen doktorát honoris causa na řádové univerzitě St. Norbert
College v De Pere v USA a bylo mu uděleno i několik čestných občanství. Roku 1996 obdržel řád T.G. Masaryka za své celoživotní
postoje. V prosinci 1999 ve svém domovském Želivském klášteře umírá. Z jeho díla připomeňme např. autobiografické rozhovory
s Alešem Palánem a Janem Paulasem Člověk musí hořeti, 2001 anebo Siard Falko, opat želivský, 2007.
|
| Medaile a ocenění |
Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy (1996) |
|
doktorát honoris causa (1993) |
| Další info |
 Wikipedie (Bohumil Vít Tajovský) |
|
|
|
 Zobrazit záznam v online katalogu / Display record in the online catalogue |
|
|
