| Záhlaví |
Emler, Jan, 1877-1951 |
| Církevní jméno |
Ego, 1877-1951 |
|
Svatopluk, 1877-1951 |
| Narození |
1. srpna 1877, Praha (okr. Hlavní město Praha) |
| Úmrtí |
28. května 1951, Praha (okr. Hlavní město Praha) |
| Místo působení |
Praha (okr. Hlavní město Praha) - c. k. Veřejná a universitní knihovna v Praze (nyní Národní knihovna ČR) (1899-1920) |
|
Praha (okr. Hlavní město Praha) - Městská knihovna pražská (nyní Městská knihovna v Praze) (1909-1919) |
|
Bratislava (Slovensko) - Knižnica Univerzity Komenského (1919-1931) |
|
Praha (okr. Hlavní město Praha) - Veřejná a universitní knihovna v Praze (nyní Národní knihovna ČR) (1931-1939) |
|
|
| Biografická pozn. |
Narozen 1.8.1877 v Praze, zemřel 28.5.1951 tamtéž. Knihovník, památkář, redaktor, literatura o pražských památkách. |
| Źivotopis |
Vystudoval právnickou fakultu. Jeho první pražské období zahrnuje léta 1899-1911. V r. 1899 nastoupil do Univerzitní knihovny
jako praktikant. V r. 1900 byl 6. praktikantem, v r. 1901 3. praktikantem, v r. 1902 2. praktikantem a v r. 1904 1. praktikantem.
V r. 1907 se stal 4. amanuensem, v r. 1908 3. amanuensem a v r. 1910 2. amanuensem. V r. 1911 byl bibliotekářem II. třídy,
v r. 1912 provizorním bibliotekářem I. třídy a v r. 1915 bibliotekářem I. třídy. V té době měl na starost správu lístkového
katalogu a správu rukopisů. Od vzniku Osvětového svazu v r. 1906 se aktivně účastnil jeho činnosti, působil v knihovním odboru,
stal se jednatelem Svazu. Od r. 1909 zastával funkci obecního staršího a inspektora Městské knihovny pražské. Polemiku (zvláště
s A. Sovou) vyvolal návrhem vybudovat v Praze lidovýchovný dům. V závěru Kukulovy éry přišel jako obecní starší s myšlenkou
postavit na parcele přilehlé ke Klementinu novou budovu. Zajistil parcelu, získal architekta, jednání státu a pražské obce
dospělo až těsně k podpisu. Vypukla první světová válka a vše bylo zmařeno. Navíc byl v r. 1916 odveden. Věnoval se historii,
zejména historické topografii Prahy. S tím souvisí jeho práce Praha z doby baroka (1907), Průvodce po starších částech pražských
(1908), Průvodce po Praze (1912), dvoudílné Malebné pouti po krásné Praze (1920 a 1923). Byl zakladatelem hnutí za Starou
Prahu. V září 1919 byl vyslán na Slovensko ve funkci vládního komisaře s pověřením MŠANO, aby zřídil knihovnu pro nově založenou
Univerzitu Komenského. Slovenský pobyt, který považoval za několikaměsíční provizorium, se protáhl téměř na 12 let.
|
|
Maďarská správa předala v sešlém klášteře klarisek nesourodý knihovní fond bývalé Alžbětiny univerzity, obsahující převážně
latinskou, německou a maďarskou literaturu, slovanské, slovenské a české knihy v něm byly výjimkou. Emler přijal program:
vybudovat moderní knihovnu, obstarávat především základní literaturu pro vědní obory všech postupně obsazovaných kateder,
získat základ slovenské literatury a zajistit její soustavné doplňování. Tak bylo založeno slovenské oddělení, Emler mu věnoval
mimořádnou přízeň a péči. Již v říjnu 1919 vymohl právo povinného výtisku z území celého Slovenska, které zabezpečilo pravidelné
dodávky literatury a bylo základem jejich bibliografického zpracování. Žádostmi o literaturu obeslal všechna významnější nakladatelství
a korporace v českých zemích. Získal přehled o stavu a obsahu knihoven na Slovensku. Jejich literaturu se snažil získat pro
knihovnu univerzity Komenského. Cestoval v té věci po celém Slovensku. Pokud cesty nepřinesly výsledek a fondy nezískal fyzicky,
postaral se o spolehlivé opisy katalogizačních lístků. Tak položil základ souborného katalogu vědeckých knihoven na Slovensku.
Staral se o zahraniční slovacika, jeho zásluhou bylo opatřeno mnoho slovacik amerických, jugoslávských, polských, maďarských
a jiných. Zvláště významné je získání některých americko-slovenských novin a časopisů. Důraz kladl na získávání literatury
všech slovanských zemí. Ve slovanském oddělení bylo shromážděno dostatek fondů pro studia historie, filologie a dějin literatury.
|
|
Za široce rozvětvené periodikum Lékařské listy založil mezinárodní výměnu s četnými lékařskými a přírodovědeckými korporacemi
v celé Evropě, Rusku a Americe. Postaral se o budovu Klarissea, která byla v letech 1926-1930 v několika etapách adaptována.
Od r. 1922 přednášel na univerzitě. V letech 1919-1925 byl místopředsedou Spolku československých knihovníků a jejich přátel.
Do Prahy se vrátil v r. 1931, ujal se řízení Veřejné a universitní knihovny po J. Boreckém. Byl prvním a posledním nositelem
titulu generálního bibliotekáře. Podařilo se mu oživit a reorganizovat knihovnu, přispět k realizaci Národní knihovny jako
konzervačního a bibliografického pracoviště, rozšířil přístup do velké studovny v refektáři, pro čtenáře instaloval nové příruční
knihovny, otevřel odd. krásných tisků a vzácných vazeb a zřídil mu zvláštní studovnu. Uskutečnil další etapu adaptace Klementina,
k výstavním účelům byla připravena i Zrcadlová kaple. Za krátkou dobu zdvojnásobil objem fondů, který propagoval pořádáním
výstav. Měl výrazný podíl na řešení otázky povinných výtisků vládním nařízením z r. 1935. Jeho zájem platil zajištění plynulého
vydávání sešitového Bibliografického katalogu a ročního svazkového shrnutí čsl. tiskové produkce. Byl členem v mnoha spolcích
a společnostech. Významné bylo jeho místopředsednictví v Čsl. společnosti knihovědné, jejíž orgán - Slovanskou knihovědu (1931-1937)
spolu s Tobolkou redigoval. Redigoval také sborníky Zd. V. Tobolkovi k šedesátce (1934) a Bibliothecae Clementinae Analecta,
vydal monografii Josef Volf (1937).
|
|
Často byl v roli reprezentanta čsl. knihovnictví, zvláště při zasedáních Mezinárodní federace knihovnických spolků nebo na
schůzích jejího Mezinárodního knihovního komitétu (Florencie, Lvov, Řím, Uppsala, Cheltenham, Madrid, Varšava). Zúčastnil
se mezinárodního sjezdu v Paříži (1923), na němž předsedal sekci pro užívání knihoven a šíření knihy. Byl zvolen čestným členem
Associación de Bibliotecarios y Bibliografos d´Espaňa. Na pražském mezinárodním sjezdu (1926) byl sekretářem II. sekce pro
dějiny knihy a knihoven. Byl přítomen při státních zkouškách na knihovnických kursech na UK, dbal na jazykové znalosti mladých
pracovníků. Do důchodu odešel k 1.1. 1939 v pohnuté době.Osobně se účastnil ukládání nejvzácnějších fondů do sklepních prostorů.
Po osvobození byl zvolen čestným členem nově utvořeného SČK na zahajovací valné hromadě 27. 7. 1946, na níž sám promluvil.
Zemřel 28. května 1951 v Praze a pohřben je na Vyšehradském hřbitově. Byl synem historika, ředitele Archivu města Prahy, Josefa
Emlera. Lit.:POTOČEK, Václav a Spolek Svatobor. Vyšehradský hřbitov. Praha: Professional Publishing, 2008. s. 52., NA, fond
MŠ, ka 1107, sign. 4FC1.
|
| Medaile a ocenění |
čestný doktorát |
| Další info |
 Biografický slovník Historického ústavu AV ČR (Jan Emler) |
|
Jan Emler (Bulletin SKIP, 2003, č. 2) |
|
|
|
 Zobrazit záznam v online katalogu / Display record in the online catalogue |
|
|
