| Záhlaví |
Frey, Jaroslav, 1902-1983 |
| Narození |
22. května 1902, Znojmo (okr. Znojmo) |
| Úmrtí |
20. března 1983, Znojmo (okr. Znojmo) |
| Místo působení |
Brno (okr. Brno-město) - Slovanský seminář Masarykovy university |
|
Znojmo (okr. Znojmo) - Městská knihovna (1926) |
|
Hodonín (okr. Hodonín) - Městská knihovna v Hodoníně (1926-1930) |
|
Zlín (okr. Zlín) - Baťova tovární knihovna (1931-1932) |
|
Praha (okr. Hlavní město Praha) - Ústřední knihovna hlavního města Prahy (nyní Městská knihovna v Praze) (1930-1931, 1932-1950) |
|
Znojmo (okr. Znojmo) - Dům armády (1954-1956) |
|
Praha (okr. Hlavní město Praha) - Národní a universitní knihovna v Praze (nyní Národní knihovna ČR) (1956-1962) |
|
Hodonice u Znojma (okr. Znojmo) - Středisková knihovna (1956-1962) |
|
|
| Biografická pozn. |
Narozen 22. 5. 1902 ve Znojmě, zemřel 20. 3. 1983. Knihovník, literatura z oboru, literárně historické spisy. |
| Źivotopis |
Narodil se 22. května 1902 ve Znojmě, kde jeho otec vlastnil dům. Po maturitě na 2. klasickém gymnáziu v Brně v roce 1921,
když v letech 1913 až 1921 docházel na 1. státní gymnázium v Brně, studoval do roku 1925 na filozofické fakultě Masarykovy
univerzity v Brně. Zároveň byl knihovníkem slovanského semináře. V roce 1924 složil filozoficko-pedagogickou státní zkoušku,
v roce 1925 dosáhl absolutoria. Ve školním roce 1926/27 absolvoval státní knihovnickou školu. Pro knihovnictví ho získal Jiří
Mahen. Od února 1926 do 1. srpna 1926 byl bezplatným praktikantem znojemské městské knihovny. Koncem listopadu 1926 se stal
knihovníkem Městské knihovny v Hodoníně. Pracoval v ní do poloviny února 1930 a vydával časopis Knihovna, náš první knihovnický
časopis pro čtenáře lidových knihoven. Věnoval pozornost výzkumu četby, psychologickým podmínkám četby, motivům přivádějícím
čtenáře do knihovny. Poznatky publikoval v knize Psychologie čtenáře (1929). Od března 1930 ho devět měsíců zaměstnávala knihovní
rada hlavního města Prahy, aby vedl výzkum dětského čtenáře v ústřední knihovně mládeže. Uspořádal dětské oddělení v Městské
knihovně v Praze, kde zavedl poprvé ve velkém měřítku volný výběr, a získané zkušenosti zachytil v knížce Čtenářský průzkum
pražského dítěte (1931). Průzkum dětské četby a jejího vlivu vedl metodou řízených rozhovorů. Výhody volného výběru knih ověřil
v Baťově závodní knihovně ve Zlíně, kam odešel v květnu 1931 a pracoval tam do konce února 1932. Poznatky promítl do studie
Výzkum četby průmyslového dorostu (1931). Od května 1932 působil jako ústřední metodik v Městské knihovně v Praze.
|
|
Podal návrh, jak racionalizovat práci malé veřejné knihovny ve spise Základy československého knihovnictví (1932), který se
však setkal s kritikou pro „minimální program“. Doporučoval nabízet čtenářům beletrii a naučnou literaturu chápal jen jako
pomoc v praktickém životě (řemesla, zahrada, domácnost apod.). Oponenti mu rozuměli, ale nesouhlasili. Jako zaměstnanec pražského
magistrátu působil také jako inspektor městských knihoven, vedoucí čítárny mládeže v ústřední budově, vedoucí vědecké knihovny
spisů pro mládež (Sukova knihovna), vedoucí pobočné knihovny na Vinohradech a vedoucí pojízdné knihovny, kterou v r. 1939
zavedl pro pražská předměstí. Když nacisté v roce 1940 zabavili bibliobus, vrátil se do dětského odd. Jeho zásluhou byla zachráněna
Sukova studijní knihovna literatury pro mládež. O této záchraně se nezmínil v říjnu 1945, když vyplňoval přihlásku do Svazu
českých knihovníků. Napsal jen, že v letech 1939 až 1945 byl členem ilegální skupiny KSČ a Svatopluka Nováka v knihovně. Od
září 1945 byl vedoucím odboru závodních knihoven SČK, od roku 1947 vedl knihovnickou subkomisi ÚV KSČ (podílel se na zakládání
Gottwaldových knihoven). V osobním spise z padesátých let uvedl, že byl předsedou knihovnické subkomise ÚV KSČ již od roku
1945 až do roku 1948 a místopředsedou ÚV Svazu knihovníků. V letech 1948-1949 byl pověřen vedením Městské knihovny v Praze,
od roku 1949 byl členem redakční rady Čtenáře. Od února 1954 do konce října 1954 náčelníkem knihovny v Domě armády ve Znojmě.
Dalších 24 měsíců ho zaměstnávala hlavní politická správa Ministerstva národní obrany jako instruktora vojenských knihoven.
|
|
Školil vojenské knihovníky, vedl výchovu vedoucích pracovníků velkých vojenských knihoven, spolupracoval na návrhu nové organizace
vojenských knihoven. Byl členem Ústřední knihovnické rady. V červenci 1956 požádal o přijetí za pracovníka Ústředního knihovnického
metodického kabinetu při Výzkumném osvětovém ústavu za předpokladu, že bude zřízeno výzkumné pracoviště - vzorová vesnická
knihovna v Hodonicích, kde bydlel. Vzhledem k plánovanému začlenění metodického kabinetu do Národní knihovny, nastoupil v
listopadu 1956 do funkce zástupce vedoucího oddělení současné státní bibliografie Národní knihovny a vedoucího výzkumné stanice
pro metodiku práce vesnických knihoven. Po včlenění metodického kabinetu do Univerzitní knihovny od května 1957 přešel tam.
Ve střediskové knihovně v Hodonicích u Znojma pracoval do konce roku 1962. V Knihovnické kronice (1967), kterou napsal po
odchodu do důchodu a zpracoval v ní své vzpomínky i dával praktické rady, nazval své metodické období „sedmiletou metodickou
válkou“, kdy podnikl mnoho pokusů a pozorování, pro čtenáře stále něco nového tvořil. Zpracoval např. názorné pomůcky Literární
místopis Moravy a Slezska (1933), Literární místopis země České a Moravskoslezské (1938) jejich součástí byly mapy s vyznačením
jmen a děl spisovatelů u jednotlivých lokalit. Stále se zabýval dětskou četbou, vydal knížky Jak číst a co číst nejmenším
dětem (1941), Boj o pohádku (1942). Po válce vydal řadu příruček: Česko-ruská a rusko-česká knihovnická terminologie (1947),
Jak číst českou literaturu (1947), Založte si vlastní knihovnu (1947). Vydal další práce: Plán historické četby (1949), Práce
s dětským čtenářem (1951), Postavy a dějiště souboru spisů Aloise Jiráska (1953).
|
|
Napsal metodickou příručku pro vztah střediskových a vesnických knihoven Vesnická knihovna (1959). Vydával knihovnické časopisy
Knihovna (1927-1931), Časopis pro psychologii a pedagogiku čtenáře (1933). Snažil se své teoretické poznatky o dětském čtenáři
podepřít i beletrií. Ve výborech Ruské a české pohádky (1946), Co bylo a co bude (1950) upravil texty tak, aby vynikly rozumové
vlastnosti lidových hrdinů ve Vyprávění o veliké válce (1950) se snažil vytvořit nový typ pohádky. Jeho manželka Johana Freyová,
(roz. Habrová) narozená 25.ledna 1903 v Hronově byla v padesátých letech knihovnicí pohraniční stráže, jeho syn Jiří ředitelem
knihovny v Děčíně.
|
| Medaile a ocenění |
Cena z Gottwaldova fondu (1948) |
|
Cena hlavního města Prahy (1962) |
|
Za vynikající práci (1963) |
|
čestné uznání Ministerstva školství a kultury (1958) |
|
zasloužilý pracovník kultury (1972) |
|
vyznamenání k 25. výročí osvobození (1970) |
|
čestný odznak SČSP I. stupně (1967) |
| Další info |
 Matriční záznam o narození a křtu |
|
1918 – průkopníci veřejného knihovnictví: Jaroslav Frey (Duha, 2018, č. 2) |
|
Bulletin SKIP 2005, 2 |
|
|
|
 Zobrazit záznam v online katalogu / Display record in the online catalogue |
