| Záhlaví |
Sova, Antonín, 1864-1928 |
| Církevní jméno |
Georgov, Ilja, 1864-1928 |
|
Turková, Valburga, 1864-1928 |
| Narození |
26. února 1864, Pacov (okr. Pelhřimov) |
| Úmrtí |
16. srpna 1928, Pacov (okr. Pelhřimov) |
| Místo působení |
Praha (okr. Hlavní město Praha) - Umělecká beseda (1890-1908) |
|
Praha (okr. Hlavní město Praha) - Veřejná obecní knihovna královského hlavního města Prahy (nyní Městská knihovna v Praze) (1898-1920) |
|
|
| Biografická pozn. |
Narozen 26. 2. 1864 v Pacově, zemřel 16. 8. 1928 tamtéž. Ředitel Městské knihovny v Praze (1910-1920). Básník, beletrista,
esejista, překladatel z němčiny a ruštiny.
|
| Źivotopis |
Gymnázium studoval nejprve v Pelhřimově, Táboře a od roku 1880 v Písku, kde r. 1885 maturoval. Po maturitě odešel do Prahy
studovat práva, ale zanedlouho musel pro nedostatek finančních prostředků studií zanechat. S pomocí básníka A. Heyduka, s
nímž se seznámil v Písku, a J. Vrchlického se roku 1886 uchytil v Ottově Slovníku naučném. Byl zklamán, když poznal, že bude
jen řadit hesla. O rok později nastoupil místo písaře-protokolisty ve zdravotním referátu pražského magistrátu (1887-1898).
Aktivně se účastnil práce ve spolku beletristů Máj a v literárním odboru Umělecké besedy. Roku 1892 navštívil Itálii. Roku
1895 podepsal kolektivní vystoupení spisovatelů a publicistů manifest České moderny. V červenci 1898 si podal žádost o místo
knihovníka městské knihovny. Nevěděl o tom, že se při výběru rozhodovalo mezi jeho a Tobolkovou žádostí, J. Borecký Sovu prosadil.
Když získal místo městského knihovníka, chtěl se vzdát činnosti v knihovně Umělecké besedy, v níž pracoval od 1.12.1890 a
v níž mu správní výbor Umělecké besedy zvýšil v březnu 1896 plat na 25 zl. měsíčně pro jeho pečlivost a píli. Byl ale přemluven,
aby si místo v knihovně Umělecké besedy podržel. V letech 1898–1920 byl ředitelem pražské městské knihovny. V této funkci
byl vyslán roku 1901 na exkurzi do knihoven v Německu a Belgii. Městská knihovna byla při jeho příchodu v neuspokojivém stavu.
Fondy byly neuspořádané, nestejně signované, bez katalogizace. Dále pracoval i v knihovně Umělecké besedy, která měla v r.
1901 7000 svazků, a provedl v ní revize s pomocí Arnošta Procházky a vybudoval lístkový katalog.
|
|
Za Sovova vedení se pracovalo v městské knihovně na katalozích (jmenný, názvový), připravoval se tištěný katalog, rozšířily
se nákupy, vzrostl počet čtenářů. Pětidílný tištěný katalog začal vycházet od r. 1902. Sova zdůrazňoval význam 3.-4. dílu
obsahujících naučnou literaturu, připojil k nim podrobný systematický katalog. Dal knihovně i uspořádání, které se používalo
až do 30. let. V jeho pozůstalosti se našly německé a americké publikace, fotografie knihoven, výroční zprávy atd. Pramenem
poznání Sovova knihovnického studia jsou jeho Výpisky o moderních knihovnách. Je to 30 stran popsaných hustě poznámkami o
knihovnictví. Výpisy jsou psány většinou německy, je to malé kompendium správy knihovny, sebrané a shrnuté z německých publikací.
Následují poznámky o knihovnách londýnských a pařížských. Závěrečná část je psána česky a věnuje se přímo městské knihovně.
Je v ní Sovova představa vzorného ústavu městské knihovny a čítárny. Městská knihovna za jeho vedení rychle rostla. Sova zorganizoval
její stěhování (1903) ze Spálené ul. do míst na Mariánském nám., kde dnes stojí Knihovna města Prahy. Staral se o zakládání
poboček. První vznikla 1905 na Hradčanech, do začátku války jich bylo sedm. Když byl v r. 1906 založen Osvětový svaz, stal
se Sova jedním z jeho prvních členů. Po založení knihovního odboru byl zvolen jeho místopředsedou. Program knihovního odboru,
který byl anonymně otištěn v České osvětě, zpracoval Sova. Svědčí o tom téměř doslovné rukopisné znění dochované v jeho pozůstalosti.
Sova však byl zklamán, že jeho program byl přijat a schválen a neplnil se. Rezignoval proto na svou místopředsednickou funkci
a ze Svazu odešel.
|
|
Zůstal opomíjen, knihovnická veřejnost se nedověděla, že program knihovního odboru je Sovových dílem, mimo pozornost České
osvěty byla i městská knihovna. Základním problémem této knihovny byl nedostatek prostor. Knihovna nabývala stále většího
významu, ale město se k ní chovalo macešsky. Sova nemohl naplnit svou představu „důstojné budovy ve středu města“. Ve styku
s městskou správou utrpěl mnohá zklamání. Promítl se do toho i vztah Sovy a inspektora knihovny J. Emlera, který nepřekročil
meze úředního korektního styku. Emler proti střízlivým a realistickým Sovovým záměrům prosazoval vybudování široce koncipovaného
lidovýchovného domu. Stěhování knihovny bylo odkládáno. Těžká, bolestná choroba, která se u Sovy projevila již v r. 1905,
mu nakonec znemožnila volný pohyb. Dne 3. února 1908 podal Sova rezignaci v knihovně Umělecké besedy, ale v městské knihovně
vytrval. Roku 1920 odešel již velmi nemocný do výslužby. V letech 1921 a 1922 pobýval v lokalitě Štít u Chlumce nad Cidlinou
(okr. Hradec Králové). Ještě po jeho smrti se objevovaly kritiky na Sovu neodborníka, konzervativce, nepraktického snílka,
který se bál změn. Jiří Mahen takové postoje nazval podlostí. Na útoky zareagoval básníkův syn Jan brožurkou Ještě o městské
knihovně a také lidech, se zřetelem k prvnímu řediteli městské knihovny pražské, básníku Antonínu Sovovi (1938).
|
|
Svého otce v ní obhájil. Věnoval se beletristické tvorbě, především poezii. Vydal básnické sbírky Z mého kraje (1893), Údolí
nového království (1900), Drsná láska (1927) aj. V oblasti prozaické publikoval Ivův román (cca 1901), Výpravy chudých (cca
1903), Tóma Bojar (cca 1910). Na domě čp. 97 v Široké ulici 11 Praha 1 Josefov má pamětní desku.
|
| Medaile a ocenění |
pamětní deska na domě, kde bydlel (1984) |
| Další info |
 Wikipedie (Antonín Sova) |
|
Antonín Sova |
|
Čtenář: měsíčník pro knihovny, 2018, 70(4), s. 150-153. |
|
|
|
 Zobrazit záznam v online katalogu / Display record in the online catalogue |
|
|
