| Záhlaví |
Hrubín, František, 1910-1971 |
| Odkaz. forma |
Hrubinas, Františekas, 1910-1971 |
|
Furubín, Furančišek, 1910-1971 |
|
Furubīn, Furanchisheku, 1910-1971 |
|
Grubin, František, 1910-1971 |
| Narození |
17. září 1910, Praha (okr. Hlavní město Praha) |
| Úmrtí |
1. března 1971, České Budějovice (okr. České Budějovice) |
| Místo působení |
Praha (okr. Hlavní město Praha) - Ústřední knihovna hlavního města Prahy (nyní Městská knihovna v Praze) (1934-1945) |
|
|
| Biografická pozn. |
Narozen 17. 9. 1910 v Praze, zemřel 1. 3. 1971 v Českých Budějovicích. Básník, dramatik, prozaik, básník pro děti, překladatel
zejména francouzské poezie, též překlady z němčiny, ruštiny, ukrajinštiny a srbštiny, editor čínské a indické poezie.
|
| Źivotopis |
Do obecné školy začal chodit dne 16. září 1916, v Lešanech v Posázaví. V roce 1922 odešel s rodiči do Prahy a začal studovat
reálné gymnázium ve Slovenské ulici. Pak v roce 1924 přešel na reálné gymnázium v Truhlářské ulici. V roce 1927 přestoupil
na reálné gymnázium v Libni. Roku 1929 studium přerušil a odešel do Břežan ošetřovat svého nemocného dědečka. Po nějaké době
se vrátil ke studiu a v roce 1932 na libeňském reálném gymnáziu maturoval – z matematiky, češtiny, latiny, francouzštiny a
zoologie. Po prázdninách, roku 1932, začal navštěvovat abiturientský kurz obchodní akademie, avšak již v říjnu se zapsal na
právnickou fakultu. Začátkem května 1934 byl zapsán mezi posluchače Filozofické fakulty Karlovy univerzity. Ale již několik
dnů poté (9. 5. 1934) prosí dopisem o místo úředníka v Ústřední knihovně hlavního města Prahy. Svou žádost zdůvodňuje špatnými
existenčními poměry. Na úřední dopis ze 17. 12. 1934, jímž je zván na Ředitelství Ústřední městské knihovny hlavního města
Prahy, rukou napsal: Tímto papírem začala má knihovnická dráha. Rok 1934 byl pro něj důležitý i z jiného hlediska. Má vydanou
básnickou prvotinu, zná první příznivé i rozpačité recenze, tápe mezi vysokoškolským studiem, nastupuje do knihovny, ale jeho
poezie je konečně vřazena mezi práce těch, které on sám ctí jako básnické mistry. V příležitostném tisku Poesie 1934 s podtitulem
Osm básní můžeme číst tyto básně: František Halas – „Svod“ Vladimír Holan – „Jarní modlitba“ Josef Hora – „Sonet“ František
Hrubín – „Žalozpěv“ Vítězslav Nezval – „Předsíň básníka“ Jaroslav Seifert – „Rok 1934“ Jan Zahradníček – „Věnování“ a Vilém
Závada – „Láska“.
|
|
Ocitá se tak ve společenství těch, k nimž vzhlíží, jejichž poezie jej okouzluje a přesvědčuje o rozhodující roli umění v jeho
životě. Mnozí z těchto autorů se stanou i jeho přáteli a on sám se při své práci v knihovně stane jejich jistotou, když je
nutno nějakou knihu vypůjčit nebo vrátit. A také zajištěním předání určitých knih, které nezbytně a většinou obratem potřebují
pro svou orientaci v literárním dění současnosti, pro svou práci redaktorskou nebo překladatelskou. V roce 1935 pořádal časopis
Kvart prestižní výstavu spolupracovníků Kvartu ve výstavním sále Ústřední knihovny, na kterém se představila řada významných
umělců a literátů té doby. Mezi nimi byl i Hrubín, kterého spojovalo přátelství s Vítem Obrtelem, který časopis vydával. Prostřednictvím
Kvartu získal sám povědomí o redakční práci. Obrtel mu také umožnil, aby se stal nejprve překladatelem (od roku 1934) a posléze
jeho nejbližším spolupracovníkem. Ústřední knihovna vydávala v době, kdy v ní Hrubín pracoval, konkrétně od října 1937 čtrnáctideník
Knihy a čtenáři. Jeho duší byl Jaroslav Kunc, nejvýznamnější bibliograf krásné literatury a literární vědy té doby. V roce
1939 pořídil soupis děl 60 českých básníků a požádal Hrubína o úvod k němu. Rád vyhověl a v prosinci otiskuje malý článeček
O poezii, opěvující básnění a tematizaci domova v něm. Slova – „Říkej si dobrou báseň a vždycky jest jejím klíčovým slovem
domov. V jakékoli řeči, pod jakýmikoli nebesy. Tak prosté jsou zeměpis, letopočty a fyzika poezie“- která stála v čele Kuncova
soupisu, byla vlastně i úvodem k sérii půldruhé desítky medailónků českých básníků, o nichž se soudí, že jsou „básníky národními,
který má každý Čech nejen znát, nýbrž i mít kdykoli doma po ruce“.
|
|
Z Hrubínovi tvorby je v tomto výběru zařazena poslední z jeho doposud vydaných sbírek Země po polednách a on sám se šestnáct
let od vydání svého debutu ocitá mezi klasiky české poezie. V tomto časopise dále postupně otiskoval i portréty svých básnických
druhů a seznamoval tak čtenáře knihovny se soudobou poezií. Během války se mu, jako vášnivému čtenáři a fandovi dobrodružného
žánru, podařilo splnit si jeden ze svých snů. Stává se vedoucím redaktorem Malého čtenáře, časopisu, který vychází v nakladatelství
J. R. Vilímka. Z vlny dopisů, které se dochovaly z tohoto období (1940 – 1941), je zřejmé, že Hrubín i redakce jsou zásobováni
povídkami, místopisnými články a pověstmi. V knihovně pracoval až do května 1945. Léta, strávená v knihovně, pokládal za nejkrásnější,
jak sám napsal: „uzavřel jsem tam mnohá přátelství, našel jsem tam i svou ženu a žil jsem tam ve světě knih, a to množství
starých i nových knížek, objemných i filigránských, všedních i vzácných, nepotlačilo ve mně pocit, který v sobě nosím od dětství:
že kniha je spojena s hodinkami pohody, se samotou (ne osamělostí), v níž se zalykáme nekonečnou volností.“ Po knihovně byl
krátce zaměstnán na ministerstvu informací v odboru u Josefa Kopty a od roku 1946 se věnoval výhradně jen literární tvorbě.
V letech 1945 až 1950 byl redaktorem Mateřídoušky. Od r. 1963 byl redaktorem nakladatelství Československý spisovatel. Mezi
jeho zájmy patřila poezie, literatura, příroda. Na práci v knihovně zřejmě vzpomínal, když psal novelu Zlatá reneta, která
vyšla v roce 1964.
|
|
Její hrdina, padesátiletý knihovník z Prahy, se po letech v ní vracel do míst svého mládí. Podle textu novely ho práce v knihovně
příliš nenaplňovala. Napsal např. na s. 82: "Ráno jdu nekonečnou tmavou chodbou...vejdu do malé místnosti a sednu si ke stolku,
zastrčím do psacího stroje tuhou kartičku, vezmu z hromádky knížku a otevřu ji na titulním listě, pak chvíli civím na skříň
se zásuvkami, plnými takových kartiček. Pořád stejně..." Podobně píše na stranách 105-106: "Co tam vlastně děláš, v tý Knihovně?
Pořád stejně, už od předválky. Na kartičku napíšu jméno autora, pro mě je Petr jako Pavel, a název knížky, Ostrov pokladů,
Hostina u Trimalchiona, První člověk ve vesmíru, kus jako kus." Není divu, že se snažil zpestřit práci v knihovně sobě a spolupracovníkům,
takže v novele na s. 107 poznamenal "mstí se potom té bílé poušti a pokaňká ji pornografickými veršovánkami pro obveselení
kolegů z knihovny a nočních kumpánů".
|
| Další info |
 Slovník české literatury (František Hrubín) |
|
Wikipedie (František Hrubín) |
|
|
|
 Zobrazit záznam v online katalogu / Display record in the online catalogue |
|
|
